Vztah k řemeslu a dřevu si Antonín Hepnar vybudoval už jako dítě v dílně svého otce. Dovednosti dřevosoustružníka a cit pro materiál dále rozvíjel na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově. Jeho závěrečnou školní prací byla dnes již ikonická lampička Muchomůrka. V roce 2010 získal za výstavu “Retrospektiva světla”, kterou uspořádal společně s OKOLO na přehlídce Designblok, cenu za mimořádný přínos DESIGNBLOKU.
O Antonínu Hepnarovi již bylo publikováno několik článků. My si zde tedy neklademe za cíl podat celkový obrázek o tomto autorovi, ale spíše doplnit informace, které jsou z našeho pohledu zajímavé.
Další informace o Antonínovi Hepnarovi lze najít na:
http://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/posledni-mistr-sveho-remesla-drevosoustruznik-antonin-hepnar
http://www.designmagazin.cz/tag/antonin-hepnar
http://www.denik.cz/bydleni/antonin-hepnar-nevedel-jsem-ze-prace-se-drevem-je-umeni-20140717.html
http://www.rozhlas.cz/radiowave/spolecnost/_zprava/designer-antonin-hepnar-omlouvam-se-topolovemu-drevu--1649329
JM: Kdy se vlastně v Československu začali objevovat designéři, respektive kdy se začali výtvarníci-návrháři dostávat více do povědomí? Tapio Wirkkala ve svých vzpomínkách psal, že i ve Finsku se jména designérů začala dostávat do povědomí v 50. letech. On byl první generace designerů, tak jak je chápeme my nyní.
AH: Já se vám přiznám, že mně to slovo designer nikdy nebylo sympatické, nikdy jsem mu moc nerozuměl. Vytvářel jsem předměty, které jsem chápal jako bytový doplněk nebo svítidla. Myslel jsem, že je to „výtvarničina“. Dodnes jsem nepochopil, kde je ten přelom - kde je to výtvarničina, a kde je to už design.
JM: Dřevosoustruh má skoro nepřeberné možnosti výroby věcí, jako například hračky, loutky, mísy, dřevěné šperky, a v neposlední řadě například svítidla. Jak jste se dostal k navrhování svítidel?
AH: Jednou ze samozřejmých součástí výuky ve škole byly i lampy stolní, stojací, nástěnné a stropní. A i moje závěrečná práce na škole byla stolní lampička. Mě si ty lampičky a svítidla prostě vybraly. Komunismus s sebou přinášel různé nedostatky zboží, v bytových doplňcích se jednalo hlavně o osvětlovadla. Já jsem se svýma dvouma rukama nedokázal vyprodukovat nějakou velkou sérii například stolních lamp, ale měl jsem velké štěstí, že mé lampy, které byly v nabídce galerií Dílo, šly velmi dobře na odbyt.
JM: Váš dům je vybaven částečně předměty, které jste navrhl a vyrobil. Zkoušel jste si své návrhy doma?
AH: To bych určitě nebyl příliš dobrý absolvent školy, kdybych to tak zkoušel. Návrhy svítidel u mě prošly vývojem. Funkčnost byla jasná a to, zda jsem to udělal tvarově dobře, tak to nevím, jak bych vyzkoušel. To ukázal až čas. Při navrhování lamp jsem nemohl vědět, do jakého interiéru která lampa přijde. Kdybych si navrhoval lampičku pro sebe, tak by to bylo jiné. Věděl bych třeba, kde přesně ta lampička bude stát a na co má svítit. Ale vzhledem k tomu, že se ty lampy prodávaly v obchodě a já netušil, kdo si je koupí a jak si je umístí, tak nemělo smysl zkoušet si je doma.
JM: Měl jste ateliér v Kaprově ulici v Praze. To muselo mít atmosféru, chodit pracovat do dílny kousek od Staroměstského náměstí.
AH: Samozřejmě, já jsem tehdy bydlel na Národní třídě, takže jsem to měl do dílny kousek. A co je hlavní, dost jsem spolupracoval s UMPRUM, a docházeli ke mně její studenti. Hlavně v období klauzurních prací jsem jim pomáhal při výrobě jejich artefaktů, které měly dřevosoustružený základ. Takže mě tato škola trochu zaměstnávala na pomoc těmto studentům.
JM: Jak fungovala galerie Dílo, kde jste prodával mimo jiné i své lampy?
AH: Dílo byly galerie Českého fondu výtvarných umění, který měl v Československu na prodej výtvarných předmětů monopol. Když jste tedy jako v mém případě chtěl prodávat lampy, existovaly v Českém fondu výtvarných umění různé komise, v mém případě to byla interiérová komise složená z architektů, které návrhy schvalovali.
JM: Zajímalo by mě, jak to bylo s tvary a materiály. Například u lamp od Josefa Hůrky, který navrhoval pro Lidokov a Napako, byly u určitých typu lampiček jasné vlivy západních designerů. Kde jste bral inspiraci vy?
AH: Mě jasně inspiroval soustruh svými nevyčerpatelnými tvarovými možnostmi.
JM: Jak například vznikly stolní lampy navržené a vyrobené ze dvou polokoulí s dřevěnými základnami?
AH: Z dřívější socialistické výroby nějakého výrobního družstva jsem měl plastové polokoule. Takže nějak jsem přišel ke dvěma pytlům těchto plastovým polokoulí, které jsem měl na půdě. A když jsem okolo těch pytlů dost roků chodil, tak mě čím dál více lákaly: něco z nás udělej! Pak jednou mně svitlo dát tomu tuhle tu šikmou nohu a byla lampička! Těsně po roce 1989 jsem měl velkou výstavu v galerii Dílo na Můstku - to byla největší galerie Díla a já jsem tam neprodal ani jednu tuhle lampu, ačkoli jich tam bylo aspoň 5 variant v různých barvách. Tak jsem si říkal: “Tak si nezabral”. Ale nakonec měly tyhle lampy po pár letech velký úspěch.
JM: Nelákalo vás nikdy navrhovat pro průmyslovou výrobu ve větších sériích ?
AH: Na všechno byla před rokem 1989 výrobní družstva. Já jsem nikdy neměl výrobce, který by ode mne návrh koupil. Už za mých mladých let bylo dřevosoustružení na ústupu. V celé České republice byla jenom jedna škola v Tachově. I kdybych já vytvořil nějaký návrh pro průmyslovou výrobu, nebyl tu nikdo, kdo by uměl tento návrh vyrábět. A navíc před uměleckou komisí Českého fondu výtvarných umění byl u průmyslového výtvarnictví maximální povolený počet 5 originálních kusů.
JM: Spolupracoval jste také na vybavení hotelu Praha, jaké to bylo? Jak jste se k takové exkluzivní zakázce dostal?
AH: S hotelem Praha jsem přišel do styku až když už byl skoro hotový. Přišel za mnou architekt Pavel Grus z ÚBOKu a požádal mě o spolupráci na provedení stojacích a stolních lamp do čítárny hotelu. Ty lampy jsme vytvořili, pak mě ještě požádali o vyrobení kruhových reliéfů na velké dveře. Reliéfy byly abnormálně veliké, měly průměr asi 1,2 m, vyrobené z ořechového dřeva, což tenkrát byla potíž sehnat. Musel jsem je vyrábět na velkém soustruhu v ČKD. Měly vypadat jako kruhy na hladině, když se do ní hodí kámen. Asi jsem si tam asi udělal dobré renomé, protože mi po nějaké době soudruzi opět zavolali. Vedle čítárny byla kuželkárna a kuželna, mezi kterými byla velká skleněná stěna z tlustého skla. Jeden host, který viděl kuželky asi poprvé, tou koulí stěnu rozbil. Soudruzi se vylekali, že kdyby tam vrátili zpátky skleněnou stěnu, že by se to mohlo opakovat a že by tam někoho mohly ty střepy gilotinovat. A tak přišli za mnou: „Hepnare to sklo musí pryč, udělej tam dřevěnou dělicí stěnu!“ Po provedení jsem byl ještě požádán o návrh a zhotovení dělicí stěny mezi kuchyní a jídelnou restaurace. Tím pro mě spolupráce s hotelem Praha skončila.
JM: Děkujeme za rozhovor!
Podívejte se na objekty od Antonína Hepnara v naší nabídce
Foto: Dita Havránková
