Mizející brutalistní architektura

část II

V první části článku o brutalismu v České republice jsme se zaměřili na historii tohoto hnutí, některé ikonické brutalistické stavby po celé republice a konkrétní příspěvek Viliama Chleby pro Novou scénu Národního divadla v Praze - křeslo řady T2407, jejichž výrobu jsme nedávno obnovili. Samotná stavba Nové scény je však zajímavým a bouřlivým příběhem, který stojí za bližší pohled.
Více o historii brutalismu a křeslech T2407 pro Novou scénu si můžete přečíst zde.

Návrh Karel Prager, akvarel Nová scéna Národního divadla, Fotografie: Mariana Holá, 1980-1983 

Zrození Nové scény

O rozsáhlé rekonstrukci Národního divadla v Praze se začalo hovořit již ve 20. letech 20. století, kdy se uvažovalo o tom, že by mezi stávajícím Národním divadlem a Voršilským klášterem měla vzniknout nová budova. V průběhu let proběhlo několik architektonických soutěží, z nichž se poslední uskutečnila v 60. letech 20. století a vyhrál ji Bohuslav Fuchs. Tento architekt byl ve své době velmi uznávaný pro své moderní a mezinárodní myšlení. Postavil více než 150 staveb, mezi nimi například hotel Avion v Brně nebo Pavilon města Brna. Fuchs bohužel v roce 1972 zemřel, a tak projekt převzal a upravil Pavel Kupka. Podle Kupkova návrhu měly být postaveny tři samostatné budovy: administrativní budova, restaurace a budova se společenským sálem. Rekonstrukce měla být zahájena v roce 1977 a projekt měl být dokončen v roce 1983 ke stému výročí otevření Národního divadla.

Bohuslav Fuchs, soutěžní návrh na architektonicko – urbanistické řešení Nové scény Národního divadla, 1960 

V roce 1980, kdy už byla postavena základní konstrukce nových budov, byl projekt na přání scénografa Národního divadla Josefa Svobody upraven. Svoboda získal světové uznání za svůj multimediální projekt Laterna magika, který kombinoval živé představení s nahranými zvukovými a obrazovými projekcemi a měl premiéru na Expo 58 v Bruselu. Svoboda hledal prostory pro divadelní soubor Laterny magiky a podařilo se mu přesvědčit Národní divadlo, aby projekt za tímto účelem upravilo. Svoboda byl uznávaným vizionářem, který spojoval vědu a umění, a byl a stále je jedním z nejuznávanějších scénografů na světě. Do termínu oslav stého výročí však zbývaly pouhé tři roky. O dokončení daného termínu mnozí pochybovali, a proto potřebovali silné vedení, na které se výborně hodil Karel Prager. Ten byl proslulý svými manažerskými schopnostmi a dokončovaní projektů v termínu. 

Laterna Magika – Kouzelný Cirkus, 1977, z archivu Josefa Svobody – scénograf, o.p.s.

Karel Prager, kontroverzní architekt

Karel Prager byl jedním z nejvýznamnějších českých představitelů brutalistního architektonického stylu a jeho stavby se dodnes setkávají s velkou kritikou a rozdělují veřejné mínění. To však nic nemění na tom, že byl architektem, který dokázal dodržet šibeniční termíny a který svými nápady předběhl svou dobu.

Prager vystudoval architekturu na ČVUT v Praze a po ukončení studií v roce 1949 nastoupil do podniku Stavoprojekt, kde projektoval bytové domy. Jedním z prvních projektů, kterým si získal pozornost, byla jeho rekonstrukce Polského kulturního střediska v Praze v roce 1957. Při její stavbě použil lehký nábytek, nové materiály a jednoduchá svítidla, čímž vdechl návrhu výraznou prostorovou transparentnost.

Karel Prager a Olbram Zoubek (Únor 1982, fotil Emanuel Křenek)

Pragerovým celoživotním krédem bylo: "Architektura je jednota času, místa a děje." Proto byly jeho projekty vždy promyšlené do nejmenšího detailu, spojovaly urbanismus a infrastrukturu a do návrhu začleňovaly funkci budovy. Vytvářel stavby, které byly lehké, vzdušné a elegantní. Vyznačovaly se výraznými dispozicemi, často s kruhovými půdorysy a osmibokými nebo ve tvaru pyramidy. To je patrné například na budově Komerční banky na pražském Smíchově.

Jedním z Pragerových velkých projektů ze 70. let, který nebyl nikdy realizován, byla stavba v pražských Košířích, kterou nazval "Město nad městem". Jeho záměrem bylo rozšířit město nad stávající zástavbou ve vertikálním směru. Inspiroval se přitom v Japonsku, kde s podobnými úvahami začali v 60. letech. Snažil se vytvořit projekt, který by zachoval původní zástavbu a rozšiřoval město směrem vzhůru, místo do šířky. Stavba se bohužel nikdy neuskutečnila.

Model projektu od Karla Pragera " Město nad městem", z výstavy o Karlu Pragerovi

Navzdory všem Pragerovým zkušenostem z předchozích projektů představovala stavba Nové scény jedinečnou výzvu. V tomto případě se nejednalo o projektování budovy od nuly, ale o přizpůsobení stávající, částečně dokončené stavby novému plánu. Jednalo se o jeden z nejvýznamnějších projektů v celé Pragerově kariéře a tlak na jeho včasné dokončení byl obrovský.
 

Pragerův plán pro Novou scénu

Když Prager převzal stavbu Nové scény, byl již třetím architektem, který projekt vedl, a rozhodnutí, že se budova stane novým domovem Laterny magiky, si vyžádalo radikální změnu v návrhu budovy. K přizpůsobení stavby jejímu novému účelu bylo zapotřebí odvážných a kreativních nápadů, ale plán, s nímž Prager přišel, byl mimořádně ambiciózní. Proti podmínkám investorů zkrátil stávající ocelovou konstrukci a problém hluku z ulice vyřešil obalením stavby speciálním dvojitým pláštěm složeným z vnitřní vrstvy z kubánského serpentinitu a vnější vrstvy tvořené mřížkou ze skleněných tvárnic.

  
Instalace protihlukové skleněné fasády od Ladislava Libenskéh a Jaroslavy Brychtové, zdroj: http://www.arch.cz/gama/ 

Skleněnou fasádu společně vytvořili Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Tato dvojice společně reprezentovala československé sklářské umění na Expo 58 a vytvořili monumentální objekty tzv. skleněné plastiky pro architekturu. Vytvořili také vitráže pro Svatováclavskou kapli na Pražském hradě a skleněný objekt Kontakt pro vestibul pražské stanice metra Národní třída. Pro stavbu monumentálního reliéfu, který obklopuje Novou scénu Národního divadla, vytvořili Libenský a Brychtová skleněné bloky s využitím formy pro televizní obrazovky. Fasádu tvoří 4200 jednotlivých bloků, z nichž každý váží zhruba 40 kilogramů. Kromě toho, že snižují hluk z ulice uvnitř divadla, zajišťují také tepelnou izolaci budovy.
 

Skleněná plastika na schodišti Nové scéna, Pavel Hlava a Jaroslav Štursa, zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz 

Stejně působivý byl i Pragerův plán interiéru stavby. Hned při vstupu do hlavní budovy návštěvníky přivítá impozantní skleněný lustr navržený Pavlem Hlavou a Jaroslavem Štursou, který visí od čtvrtého patra až do přízemí a prochází středem velkého točitého schodiště. Lustr je tvořen pětibokými hranoly, které po nasvícení neonovými trubicemi uvnitř vrhají spektrum barev.

Vnitřní prostory Nové scény jsou rovněž obloženy kubánským serpentinitem (často mylně označovaným jako "zelený mramor"). Jedná se o mimořádně drahý materiál, ale Kuba poskytla kámen jako způsob, jak splatit část dluhu, který měla země vůči tehdejšímu komunistickému Československu.

Klíčovou roli při sjednocování interiéru Nové scény hrál průmyslový design a různé detaily, jako například kování dveří, popelníky, odpadkové koše a stojany na deštníky, které vytvořil průmyslový výtvarník Jan Tatoušek. Prager sám navrhl i některé prvky vybavení, například modré kožené sedačky v hledišti divadla. V budově se nacházejí také unikátní díla významných českých umělců té doby, včetně dvou reliéfů od Jana Simoty, svítidel od Františka Víznera, obrazu od Františka Jiroudka a tapiserií od Zorky Smetanové.

Se všemi těmito prvky dohromady tvoří budova ucelené, soudržné umělecké dílo, které dodnes zůstává jedním z nejvýznamnějších reprezentantů brutalistní architektury a designu.

Nová scéna Nárdoního divadla v Praze, zdroj: https://www.unesco-czech.cz/   

Slavnostní otevření

Navzdory složitosti projektu a technickým problémům byla stavba pod vedením Karla Pragera dokončena včas před oslavami stého výročí. Nová scéna Národního divadla byla slavnostně otevřena 20. listopadu 1983 inscenací Strakonický dudák Josefa Kajetána Tyla v režii Václava Hudečka. Inscenace a výprava hry ukázala technické možnosti nového divadla, například tím, že sedadla byla uspořádána arénovitě s jevištěm uprostřed. Premiéra byla rovněž přenášena v přímém televizním přenosu.

Samotná budova se od počátku setkávala se smíšeným přijetím, a to jak ze strany odborníků, tak veřejnosti. Zatímco jedni chválili její jedinečný, inovativní design, jiní považovali blokovou skleněnou fasádu za nevzhlednou a mysleli si, že příliš ostře kontrastuje s okolní historickou zástavbou, což je kritika, která přetrvává dodnes. Nicméně bez ohledu na to, jak Nová scéna rozdělila veřejné mínění, byla v roce 2021 prohlášena za národní kulturní památku.

Co se chystá na Nové scéně

Dnes, téměř třicet devět let od dokončení budovy, potřebuje Nová scéna rekonstrukci, a to jak zvenčí, tak zevnitř. Části exteriéru budovy jsou poškozené a nábytek, koberce, stěny, stropy a technické vybavení v mnoha prostorách je třeba opravit nebo vyměnit. Rekonstrukce by také mohla odstranit některé dlouhodobé problémy s akustikou divadla. Pokud však budou tyto rekonstrukce provedeny bez náležitého respektu k původnímu řešení, mohlo by dojít ke změnám, které by budově uškodily na jejím jedinečném půvabu, a mohl by být ztracen významný kus české architektonické historie.

Nová křesla pro Novou scénu Národního divadla, fotografie: Damian Skořepa

V Nanovo jsme silnými zastánci zachování historické architektury a mobiliáře a rádi bychom, aby rekonstrukce Nové scény proběhla zodpovědným způsobem. I z této úcty a obdivu k české brutalistní architektuře a nábytku jsme se rozhodli obnovit výrobu křesel T2407 Viliama Chleby z foyer divadla. Je to náš způsob, jak vzdát hold ikonickému designu, kterému se dostalo příliš málo uznání, a zachovat jej pro budoucí generace.